Sbohem, rodino! (27.4.2015)

Dneska jsme vstali hezky v 5:30, protože jsme museli vyprovodit zbytek rodiny na letiště. Já jsem měla to štěstí, že jsem společně s Cyrilem a Jirkou spala u Mogiů (rodiče Mikako), takže jsme dostali výbornou snídani – to se člověku hned vstává mnohem lépe.

Na hlavním nádraží v Tokyu jsem se já a Yoko s ostatními rozloučila, protože dál už s nimi jel jen Joshi. Tak jsme jim zamávali, utřeli slzičky (jako na svatbě brečela jen Markéta a teď jsme s Yoko brečeli obě dvě). Moc emocí naráz asi.

S Yoko jsme se vyrazili podívat do císařských zahrad a vymýšleli jsme plán na dnešní den. Zatím bylo ještě moc brzo, ale poté co jsme obešli celé zahrady a nakoupili nějaké sešity a nálepky s motivem shinkansenu (Jenda to nestihl a já jsem nejlepší sestra na světě), tak už byl tak akorát čas na to, abychom vyjeli na prohlídku Tokya. Do autobusu s námi nasedlo spousta Korejců a Japonců. Já jsem byla jediný turista z Evropy. Cestou jsme viděly Tokyo tower, Skyetree tower, spoustu historicky významných budov (jejichž jména si nepamatuju) a jely jsme po Rainbow bridge.

V Imperial Garden.

Pod sakurou.

Císařský palác.

Střežený vchod do paláce. Tam už jsem nemohla.

Tokyo Central Station.

Tokyo tower.

Rainbow bridge.

Pohled na Tokyo z Rainbow bridge.

S Yoko jsme se pak šly ještě podívat na Asasuke temple, kde mi poprvé za celou dobu přišlo, že je tam víc turistů než místních (stejně to byli většinou Japonci). Také tam bylo spoustu dětí ve školních uniformách – jedny holky nás fotily a říkaly, že jsou tu na školním výletě. Na oběd jsme šly do restaurace, která byla poblíž a měly jsme smažené krevety s rýží a místní speciální omáčkou – moje (momentálně) nejoblíbenější japonské jídlo.

Tržiště před Asakusa chrámem.

S Yoko.

Před vstupem do chrámu se člověk očistil v kouři...

...a vodě.

Uvnitř chrámu.

Vlajky ryb byly rozvěšeny všude po Tokyu, protože se zrovna v té době slavil svátek - Den chlapců (něco jako den dětí, ale jen pro kluky, holky mají svůj svátek v jinou dobu).

Na těch cedulích jsou nějaké staré japonské vtipy.

Asahi Beer Hall.

Největší křižovatka v Tokyu.

Chtěla jsem si v Japonsku koupit boty, protože v Rusku je výběr dost hrozný. A Yoko mě vzala do jednoho obřího obchodu s botama, kde měli snad všechno – conversky, balerínky, sandále, pohorky, tenisky, žabky a všech barev a velikostí.

Večer jsem jela ještě k Tondovi a Mikako a s Tondou jsme zase vařili večeři. Dost mě pobavilo, když pak prohlásil, že nic tak dobrýho ode mě ještě nejedl, a když jsem mu oponovala tím, že tohle nevařím poprvé, tak jsme se dobrali k tomu, že tu dobu, co jsme spolu bydleli v Praze, jsem vařila mnohem hůř (=jednodušší jídla). No jo no, byla jsem v prváku, a pak ve třeťáku na vysoké a ještě k tomu na jaderce, takže na nějaké vaření nebyl čas. Po večeři Tonda učil mě a Mikako mariáš, takže jsem tam nakonec zůstala asi až do jedenácti do večera. (Ano, nikdy předtím jsem mariáš nehrála.)