Proč všechno nedělat na poslední chvíli, že? Ale tentokrát
to nebyla moje chyba. Můj koordinátor na katedře věděl, že odjíždím na týden
pryč už asi dva měsíce dopředu, ale stejně mi asi dva dny před odjezdem napsal,
jestli nechci ve spolupráci s jednou doktorandkou napsat článek na
konferenci. Jako proč ne. Takže jsem se naivně těšila, že se třeba ještě v říjnu
znovu podívám do Tomsku (kdy se tahleta konference má konat), ale článek
nakonec odprezentuje někdo jiný. Ale protože se měl článek odevzdávat asi týden
a půl potom, co se vrátím z Japonska, tak jsem se musela ještě dneska ráno
sejít s těmi lidmi, se kterými budu psát článek. Takže to bylo takové
trochu hektické ráno.
A po obědě už jsem odešla s koleje na autobus do
Novosibirsku. Po asi 5 hodinách v maršrutce (Novosibirsk je od nás vzdálen
260 km, tak si spočítejte, jakou superrychlostí jsme celou dobu jeli – a to
nebyli žádné zácpy a problémy po cestě). Novosibirsk jsem viděla jen přes
okýnko, protože jsem měla koupený lístek přímo na letiště, ale jen tak od
pohledu vypadá mnohem moderněji než Tomsk.
Letiště Tolmachevo je docela malé (v Tomsku máme ještě menší
letiště) a najít tam volnou zásuvku byl docela boj. Pozdě v noci jsem
nasedla do letadla a těšila se, až budu v Tokyu (pravopisná vsuvka: česky
je správně asi Tokio, ale Japonci to sami přepisují do angličtiny jako Tokyo,
takže já píšu Tokyo) a uvidím se s rodinou. Z letadla jsem se ještě
docela dlouho koukala na Novosibirsk, protože se všemi těmi barevnými světly v centru
města, vypadal z výšky jako vánoční stromeček.
Do Vladivostoku s námi letělo i malinkaté miminko na
přístrojích (podle velikosti bych tipovala, že bylo předčasně narozené) se
dvěma doktory. Řekla bych, že u nás takové pacienty „převezou“ helikoptérou,
ale Novosibirsk a Vladivostok jsou od sebe asi 5 000 km a takový dolet
helikoptéra nemá.
 |
| Tohle fotil můj bratr Karel někde nad Sibiří, protože oni (na rozdíl ode mě) viděli na obrazovkách, kudy letí a tak mi "zamávali". |
Komentáře
Okomentovat