Cesta na severovýchod

Včera jsme se domluvily s pár lidmi, že dnes odpoledne půjdeme bruslit, ale bohužel bylo asi +4°C a svítilo slunko, takže když jsme dorazili na kluziště, půjčili si brusle, vyšli ven, stoupli si na led …. a to bylo pro dnešek všechno, protože ten led byl tak rozmrzlý, že se na tom absolutně nedalo bruslit, takže jsme se hezky vrátili, dostali zpět peníze a šli aspoň na procházku do Lagerného sadu. Řeka Tom. Večer jsem šla ještě do Phoenixu, kde jsme se bavili o štěstí a úspěchu (teď někdy v týdnu prý byl mezinárodní den štěstí, tak proto). Docela mě pobavilo, že všichni kluci z Kazachstánu opakovali, že oni budou šťastní, když bude šťastná jejich rodina. Zajímalo by mě, jestli si fakt myslí, že to je to jediné, co potřebují ke štěstí, anebo to řekli jen proto, že to řekl první z nich, který taky umí nejlíp anglicky. Naše společné dílo na téma štěstí. Večer jsem se stavila u Tondy na pokoji, abych mu vrátila kopr, který mi ještě zbyl z české prezentace a

O víkendu mi napsala Alena z BBC, jestli nechci jít říct něco o České republice a mém dosavadním studiu studentům jedné střední školy. Prezentace mohla být v angličtině a mohla jsem díky ní vynechat jednu hodiny ruštiny, takže jsem řekla, že ráda přijdu. Mimochodem, minulý týden mě Matěj překecal a chodím na ruštinu s ním, do 4. skupiny (z druhého nejhoršího levelu, do nejlepšího, proč ne?). Tak jsem se odpoledne vydala maršrutkou přes celý Tomsk a po asi hodinové cestě, jsem konečně dorazila do školy, kde jsem si asi hodinu povídala s cca čtrnáctiletými studenty o Česku, jaké jsou rozdíly při studiu tady a u nás, jak se mi líbí v Tomsku a jaká se mi líbí hudba. Večer jsem se ještě měla setkat s Annou na další hodinu ruštiny, kam jsem dokonce přišla asi o půl hodinu dřív (to se mi tady ještě nestalo), protože mi ještě ve škole jedna učitelka nabídla odvoz – přijel pro ni manžel (ta učitelka byla mladší než já, lidi se tady berou celkově asi dřív než u nás) a cestou jsme si docela

Dneska jsem měla fakt velkou radost z toho, jak jsem hezky v předstihu zvládla donést svůj pas, fotky a peníze do International office na prodloužení víz a ani ne za půl hodiny potom jsem v bance zjistila, že mi ale bohužel bez pasu nevydají kartu k účtu, která už tam na mě pár dní čekala. Nepomohlo mi ani to, že jsem jim ukázala kopii pasu, migrační karty a víz, ani když jsem jim ukázala řidičák, ISIC, … A to jsem se před pár dní dozvěděla, že pokud dostanu stipendium od TPU, tak si stejně budu muset zřídit účet u jakési jiné banky, protože škola mi to jinam nepošle :D No nic, tak to zkusím příští týden znovu s pasem. A aspoň jsem dostala všechny tu super čísílka, který potřebuju, aby mi mamka mohla poslat peníze z ČR. Což je zlepšení oproti tomu, když jsem tu byla minule a ženská, která mi zařizovala účet ani nevěděla, jestli přijímají peníze z ČR.

Takže zpět k pečení a vaření. Ráno jsem si půjčila od Ríši plech, takže jsem se hezky pustila do těsta, krájení meruněk atd. Až po té, co jsem nalila těsto na plech, mi došlo, že bych si ušetřila spoustu mytí, kdybych místo obřího lavoru použila hrnec na míchání těsta. Nevadí. Poučení pro příště. Všechno šlo i tak krásně i troubu jsem si nahřála, tak šup s plechem do trouby. Jenže! Ten plech byl asi o pět centimetrů delší než trouba a nešlo to zavřít. Tak co teď? Druhá trouba v kuchyni byla úplně stejná jako ta druhá, takže s tou to taky nešlo. Tak jsem zamířila do druhé kuchyně na patře, ale tam byla jedna trouba moc velká a druhá byla sice akorát, ale chyběla tam mřížka na zachycení plechu. S Matějem jsme ještě jednou obešli obě kuchyně, ale pořád jsme nevěděli co s tím. Pak Matěj prohlásil: „Jsme přece inženýři, tak něco vymyslíme, ne?“ A taky, že jo! Vzali jsme ještě jeden plech a jednu mřížku, do té jedné trouby to tak nějak naskládali na sebe a tamtadá! Už se to peklo. Tak j

Včera byl MDŽ, ale protože to byla neděle, tak jsme měli volno dneska a nebyla škola. Většinu dne jsem strávila vymýšlením toho, co budu péct na zítřejší prezentaci České republiky. Což byl fakt oříšek, protože to chtělo něco jednoduchého a něco na co mi bude stačit plech. Takže nazdar bábovko! Už dřív jsme s klukama sestavili „jídelníček“, takže bylo jasné, že budu vařit koprovou omáčku, ale chtěla jsem ještě něco upéct. Nakonec jsem se rozhodla, že upeču kynutou buchtu s meruňkami a drobenkou. Haha, jenže v Rusku mají jen hladkou mouku. Nevadí, drobenka z krupice bude taky určitě super, navíc nikdo netuší, jak to má chutnat, takže to bude v pohodě… Že jo? TO BE CONTINUED

Nikdy v životě jsem neslavila MDŽ a ani nikdo v mém okolí tento svátek nikdy neprožíval, ale tady v Rusku je to velká věc – všichni si přejí a prostě je to docela událost. Odpoledne jsem šla s pár dalšími lidmi z BBC do Музей истории Томска (Muzeum historie Tomska). Bylo to docela zajímavé, třeba kdo by nechtěl mít doma klavír, který sám hraje? Můžete na něj normálně hrát, anebo pokud neumíte hrát, tak si koupíte pár děrovaných listů a můžete se tvářit, že umíte hrát na klavír. Mazaný, že? Na konci prohlídky jsme dostali čaj ze samovaru a pak jsme ještě vylezli na dřevěnou věž, ze které byl nádherně vidět celý Tomsk. A když konečně vidíte celé město, už jste ochotni uvěřit, že tu žije víc lidí než v Brně. Když jsme tak stáli nahoře a koukali na město, tak jsem si všimla, že Johannes už jde na mši, tak jsem se odpojila a šla taky – muzeum stojí pár metrů od kostela. Naše průvodkyně se samovarem. S historickou mapou Tomska. Samohrající klavír. Po mši jsme se dívali na

Ráno jsem měla sraz se svou tandem partnerkou – Annou. Mimochodem za tu dobu, co jsem tady znám asi tolik Ann, kolik jsem poznala za celý svůj život v ČR. A když se představím, tak si všichni hned myslí, že jsem z Ruska. Prostě je to tady fakt oblíbený jméno. S Annou se budeme potkávat asi jednou za týden a Anna mě bude učit rusky, já ji anglicky. Teda, zatím jsme se bavili víc rusky, ale to mi vůbec nevadí. Večer jsme s Matějem a Johannesem šli na anglický klub Phoenix, kde jsme se bavili o rozdílné komunikaci mužů a žen, o rozdílech v chováních a na chvíli jsme zabrousili i do politiky. Na začátku jsme se dívali na video z nějaké „vědecké“ talk show z Ameriky, které je…no podívejte se sami J Znáte hru mafii? Ne tu na počítači, ale tu, kde si banda dětí sedne do kruhu, vypravěč rozdá role a pak se navzájem střílí, uzdravují a hledají mezi sebou mafiány, komisaře, doktora, vlkodlaka a další? Jo, tak přesně tuhle hru jsme dneska hráli u mediků na koleji. A Matěj se dokonce r

Aneb slavíme indický svátek v Rusku. Moje spolubydlící je z Indie (jak už jsem zmiňovala někdy dřív) a v Indii se dnes slavil svátek Holi – Festival of colours, Holika Dahan. V podstatě jde o oslavu příchodu jara a konce zimy. Vinanthi mi říkala, že v Indii na sebe lidé vylévají barvy, blbnou na ulicích a oslavují. Jelikož tady v Tomsku je pořád zima, tak jsme tenhle svátek slavili vevnitř a bez barev – prostě jsme se sešli na bytě u jednoho Inda, který tu bydlí už pár let a jeho manželka je z Ruska na indickou večeři, teda kvůli mně to udělali málo „spicy“, abych celou večeři neprobrečela. Na předkrm jsme měli „americké brambory“ a čatní z rajčat, nebo z koriandru. Pak přišel hlavní chod – rýže s fazolemi a tofu (asi). A nakonec – pistáciová zmrzlina. Celá večeře byla strašně dobrá, a jelikož jsem narazila v omáčce jen na jednu chilli papričku, tak jsem ani nebrečela J Já na to pálivý fakt nemám buňky… Hlavní chod.  Na koleji jsme pak ještě potkali Ríšu a Matěje, kteří zrovna

Jelikož jsme se včera nějak minuli, tak jsem šla na pivo (čti vodku s džusem, já pivo nepiju) s klukama z Česka a Slovenska až dneska večer. Cestou jsme probírali jednu takovou ruskou zvláštnost – někteří lidi, vás tu budou mít tendenci kontrolovat a napomínat, i když jim několikrát vysvětlíte, že to chcete dělat po svém. Kluci si stěžovali, že je sem tam někdo poučuje, že si nemají dávat oblečení na postel a mají si uklízet v pokoji. Mě zas vadí, když mi někdo neustále vysvětluje, že v Rusku je zima a proto bych měla nosit čepici (někdy i rukavice). Tohle konkrétně nedokáže pochopit moje buddy Polina, kdykoli jdu někam bez čepice, tak začne mluvit o tom, jak je venku zima, ptá se, kde mám čepici a jestli snad vidím na ulici nějaké Rusy bez čepice. A já jí pak musím znovu a znovu vysvětlovat, že mi není zima, že je mi vedro - na pokojích máme fakt přetopeno, což je fajn, když je -25°C, ale když je -5°C, tak mě je vedro i venku. Když jsme se potom vraceli z hospody, tak na nás

Tak místo malování matrjošek jsem si dneska vyzkoušela malování takzvaných Дымковская игрушка (volně přeloženo jako Dymkova hračka) v Первый музей славянской мифологии (První muzeum slovanské mytologie). Nejdřív jsme si prohlédli různé verze těchto hraček z různých míst Ruska – na severu mají hračky tmavší barvy, na jihu zase jasnější (jak říkala naše průvodkyně – slunečnější barvy). Pak jsme měli asi hodinu na to, si namalovat naši vlastní hračku – sádrového kohouta. Evidentně bych se tímhle živit nemohla, strašně se mi klepaly ruce, takže ten můj je takový nějaký ušpiněný, ale byla to sranda. Můj výtvor. Večer jsem se v kostele na mši úplně náhodou potkala s Johannesem (student z Německa, bydlí na stejné koleji) a pak jsme šli i na večerní setkání mládeže. Oba dva jsme na sebe byli „naštvaní“, že tam potkáváme toho druhého, protože jsme si mysleli, že jsme konečně našli nějakou skupinu, ve které se mluví pouze rusky. Smůla, musíme se holt naučit mluvit rusky i