Cesta do Parabelu (27. 3. 2015)

Dneska se konečně podívám i někam mimo Tomsk! Už delší dobu jsme s holkami plánovaly výlet do Parabelu, což je městečko asi 400 km na sever od Tomsku. Tedy, přesněji k minerálnímu pramenu, který je kousek od tohoto městečka. V zimě tam byla nějaká skupinka studentů a od jednoho z nich – Paola - jsme zjistili, jak se tam dostat a další informace. Původně jsem měla jet já, Mari a Anna z Finska, ale protože neměli volné ubytování, tak jsme to nakonec o týden posunuly a tenhle víkend zase nemohla Anna, protože jela s BBC lyžovat do Šeregeše. A jelikož dneska ráno přiletěla Mariina sestra Elina, tak nakonec jela s námi.

Celé zařizování bylo na mě, protože Mari mluví ještě hůř rusky než já (teda, ještě mi trochu pomohla Yjulie a Ksenia). Nakonec se mi úspěšně podařilo domluvit ubytování a místa v minibuse – takový větší taxík na delší vzdálenosti. Včera večer jsem se sbalila a doufala jsem, že jsem na nic nezapomněla.

Ráno jsem šla ještě na jednu hodinu ruštiny a v jedenáct mi volala paní, aby mi upřesnila informace ohledně odjezdu autobusu z Tomsku. A hned tu byl první zádrhel – v úterý mi řekla, že autobus bude odjíždět ve dvě odpoledne a teď mi volala, že řidič bude nachystaný k odjezdu v jednu odpoledne. Ale tak bylo jedenáct, mám spoustu času, že. Jenže jsem ještě potřebovala vybrat peníze z ruské karty. Tak jsem to zkoušela v bankomatu, který máme ve škole, ale nějak to nešlo, tak jsem musela jít do pobočky banky, kterou máme u kolejí, ale ani tam mi nešla vybrat jakákoli částka. Ale v téhle pobočce jsou naštěstí vždycky nějaké tetky, které pomáhají nemehlům, kteří neví, jak zaplatit koleje nebo si vybrat peníze. Takže jsem si konečně vybrala peníze (problém byl v tom, že jsem předtím vždycky zvolila anglické menu a ne ruské, prostě wtf?). Tak ještě rychle koupit svačinu a zaběhnout na kolej pro batoh a můžu jít na autobus. Sice už bylo 12:40, ale to se stihne. Jenže cestou na kolej mi zvoní telefon a volá mi řidič, že už na nás čeká a kde jakože jsme? Tak jsem mu řekla, že tam budeme za dvacet minut a nazdar. Doběhla jsem na kolej a jako naschvál nám zrovna nějaký týpek deratizoval pokoj od švábů… Smůla, vběhla jsem do pokoje (uklízečky, spolubydlící i deratizér s maskou na obličeji na mě koukali jak na blázna), popadla batoh a vyrazila na nádraží. Cestou mi došlo, že jsem si zapomněla vzít čepici a sůl. Co už.

Na nádraží už na mě čekala Mari s Elinou a objevil se další problém – kde najdeme auto, které nás má odvézt do Parabelu? To už mi zase volal řidič a naše konverzace vypadala nějak takhle:

Řidič: „Kde jste?“ Já: „Před autobusovým nádražím Tomsk 1, takovou tou velkou žlutou budovou.“ Řidič: „To stojíte špatně.“ Já: „Aha a kde máme být? Mě bylo řečeno – Tomsk 1.“ Řidič: „To ano, ale jste na špatné straně. Už jdu za váma.“ Já: „ Nemáte náhodou šedou bundu? A nejdete okolo auta ruské pošty?“ Řidič: „Jo, to jsem já.“

Tak jsme konečně došly k autu a evidentně už se čekalo jen na nás (jako fakt by mě zajímalo, jestli tam už všichni ti ostatní lidi byli o těch 20 minut dřív a vypadalo to, že jo). Takže asi v jednu hodinu jsme odjeli z Tomsku. Nedojeli jsme daleko. Asi 5 km za Tomskem řidič najednou zastavil, začal se hrabat v motoru, pak s někým volal a pak nás odvezl zpět na kraj Tomsku, kde jsme si sedli do jiného auta a teď už jsme fakt vyjeli směrem na Parabel (to už bylo asi 13:40). Cestu jsme víceméně prospaly, protože z okna není moc na co koukat – sníh, břízy, jednou za padesát kilometrů vesnice a to bylo asi všechno. Po nějakých pěti hodinách jsme dojeli do Parabelu a objednaly jsme si taxík k pramenu. 

Pravoslavný kostel v Parabelu.

Řidič Konstantin vypadal mile – cestou jsem si s ním povídala o samohonce (jakýkoli alkohol, který si Rusové pálí doma), válce na Ukrajině, politice, studiu v Tomsku a medvědech.

Z téhle části cesty jsme měly trochu strach, protože se jede po tzv. zimní cestě (cesta, která existuje pouze v zimě, v létě se tady jezdí na loďce, protože jsou tu samá jezera, řeky a bažiny), ale na rozdíl od Tomsku tu bylo ještě dost pod nulou a spousta sněhu, takže to bylo v pohodě.

Ovšem po dojezdu nás čekalo nepříjemné překvapení – vystoupili jsme z auta a Konstantin mi řekl, že mu bylo řečeno, že máme platit 500 rublů na člověka za tu 20 km cestu (kterou jel asi hodinu) a vzhledem k tomu, že za cestu z Tomsku do Parabelu jsme platily 800 rublů na člověka a od Paola jsem věděla, že normální cena za tuhle cestu je okolo 50 rublů, tak mě to docela naštvalo, ale bohužel mě nenapadlo se ještě před cestou zeptat na cenu…

Chatku tvořila jedna větší místnost.

Kuchyňský a topící koutek v chatce.

Ale konečně jsme byly na místě a čekala na nás krásně vytopená chatička a horká koupel!

Večer jsme se ještě asi dvakrát stihly vykoupat a nezvykle brzo jsme šly spát, protože prostě s úderem dvanácté vypnuli elektřinu. Šetření energie? Nenápadné naznačení, že na pití už je pozdě a všichni by měli jít spát? Kdo ví. Zase ji zapnuli až v šest ráno.

Vtipná vsuvka na konec – na záchod se muselo do kadibudky, ve které samozřejmě nebylo v noci vůbec nic vidět, takže jsem si tam svítila mobilem. Položila jsem si ho na takový výstupek vedle dveří, ale co se nestalo! Najednou prostě sletěl na zem. Tak rychle jsem se ještě nikdy v životě nemodlila – aby neskončil v díře. Sice byl na kusy, ale bezpečně na zemi, takže ho stačilo jen seskládat zpátky dohromady.