Cesta na severovýchod

V Petrohradu jsem zůstala o pár dní déle než mamka s Maky. Ale jsem extrovert a většinou nevydržím moc dlouho sama (čti: víc než den), tak jsem si už dopředu domluvila přes Couchsurfing několik lidí, aby mi ukázali svá oblíbená místa. Assia mi ukázala krásný  kostel sv. Anny  (Евангелическо-Лютеранская Церковь Святой Анны). Tento kostel má velice zajímavou historii. Potom co byl v roce 1935 zavřen, tak v něm bylo otevřeno kino Spartak a v roce 2001 byl kostel přebudován na noční klub. V únoru 2002 začala radnice uvažovat o tom, že by kostel vrátila Luteránské církvi. Ale majitelům klubu se do toho nechtělo, takže až po různých soudních tahanicích soud 18. listopadu 2002 rozhodl o vrácení kostela původním vlastníkům. Bohužel 6. prosince 2002 vypukl v budově kostela požár a úplně shořel. Opravy kostela začaly až kolem roku 2010. Dnes slouží jako kulturní a modlitební centrum pro místní Luteránskou církev. Kostel sv. Anny S Assinou pomocí jsem si pak ještě koupila lístek...

Už dlouho bylo mým snem navštívit Moskvu a Petrohrad a jelikož jsem to nestihla během svých studií v Rusku (ono je to z ČR blíž než z Tomsku), tak jsem si řekla, že tam pojedu po inženýrských státnicích. A vycházelo to zrovna tak hezky, že sestra měla před svatbou, tak jsme si z toho na začátku května udělaly rodinnou dámskou jízdu (já, Maky a mamka). Byla to vlastně taková rozlučková dovolená - se svobodnou Maky a s Áňou stěhující se do Jižní Koreji. O Moskvě jsem ani moc nechtěla psát - bylo to tam hezké, ale byly jsme jen na takových typických turistických místech, takže asi není co k tomu dodat. Áňa na Rudém náměstí, fotila Maky Martínková toho času ještě Povolná A nejvíc natěšené jsme byly na Ermitáž (Госуда́рственный Эрмита́ж). V původním plánu bylo navštívit Ermitáž hned náš první den v Petrohradě, což se ovšem vůbec nepodařilo - jelikož fronta na lístky byla tak na 3-4 hodiny a navíc bylo ošklivé počasí (cca -1°C, sníh, déšť, vítr). Místo toho jsme tedy vyrazily ...