Na rybách (28. 3. 2015)

Tak dneska to nebylo úplně příjemné probuzení – ve čtyři ráno zimou. Elina už přikládala do kamen, tak jsem si jen vzala další deku a spala dál. Jenže asi o hodinu později jsem potřebovala na záchod a z už vytopeného pokoje do -17°C se člověku moc nechce. Naštěstí už bylo světlo, takže jsem si nemusela brát mobil. Za to jsem utopila celou roli toaletního papíru.

Naše chatka.

Ráno na Sibiři.

Po snídani jsme se vydali na procházku do okolí a doufaly jsme, že se koukneme i na řeku Ob, ke které jsme na konec nedošly, ale asi by ani nebylo na co koukat. Všude tu je okolo 2 m sněhu, takže nejde poznat, jestli jdete po jezeře, řece nebo po zemi. Po dvou hodinách jsme si řekly, že je tak akorát čas na oběd a vracely jsme se zpátky do chaty.

Elina a Mari.

Ano, i dopravní značky tu jsou a to přitom tahle cesta funguje jen v zimě. Zrovna okolo téhle křižovatky jich bylo šest.

Abyste věděli, kam jet. (Překlad: Horký pramen)

Cestou jsme potkaly nějakého chlápka na skútru, který nám nabídl, že nás odveze zpátky a přemlouval nás, ať s ním a jeho kamarády jdeme na ryby. To se nám moc nechtělo, protože jsme už fakt měly hlad, ale nakonec nás překecaly, tak jsme si sbalily nějaké jídlo a vyrazily jsme. Zase jsme jeli na skútrech a postupně jsme objeli asi pět míst, kde už měli nachystané sítě. Už v Tomsku my několik holek říkalo, že рыбалка je velice oblíbená činnost všech ruských mužů, protože se strašně chlastá. Takže pití se nevyhnulo ani nám a neustále nám opakovali, že se vyloví málo ryb, když budeme málo pít. Po výlovu nás ještě pozvali na večeři, že když už jsme jim pomohly lovit, tak ty ryby taky musíme ochutnat.

Jsme trošku zapadli...

A tady jsme bydlely.

Po obědě jsme s holkami šly do sauny, tak jsem aspoň vyzkoušela šlehání březovými větvemi, protože skákat do sněhu nebo do ledové vody není nic pro mě. Teda, v sauně jsem nebyla poprvé v životě, ale je to přece jen něco jiného v Česku a na Sibiři s Finkami.

Potom jsem zavolala Konstantinovi, abych s ním zkusila uhádat lepší cenu za odvoz do Parabelu, ale to jsem měla smůlu. Na dotaz, kolik to bude stát, odpověděl, že jako včera a když jsem se ohradila, že mu přece musí být jasný, že je to neskutečně předražené, tak se divil: „Vždyť jsi to včera zaplatila?“ Jo, zaplatila, protože už jsme byli na místě a neměla jsem nervy se s ním hádat. Nechal se ukecat na 1000 rublů za všechny, ale to bylo pořád dost. Šly jsme se zeptat majitele, jestli by nám s tím nemohl pomoct a ten obvolal pár známých a nakonec nám řekl, že nás odvezou chlapi se kterýma jsme byly lovit ryby. A zadarmo!

Večer jsme ještě několikrát šly do horké vody (člověk, by tam neměl sedět víc jak 15 minut najednou) a když už jsme tam byli naposledy, tak se na nás přišel podívat majitel. Chvilku jsme si povídali a ještě nám ukázal hořící vodu! (minerální voda obsahovala hodně methanu)

Pak už jsme se pomalu chystaly jít spát a najednou někdo zabušil na dveře. Ještě, že jsme měly zamčeno, protože vzápětí je ten někdo zkusil otevřít, což nebyl úplně dobrý nápad, vzhledem k tomu, že jsme byly spíš neoblečené než oblečené. Za dveřmi stáli chlápci z Tomsku, kteří nás ten den vzali na ryby a nesli nám výslužku. Pak nás ještě poučili, že máme málo zatopeno a já nevím, co ještě a za pět minut byli zase pryč. No, proč si nedat v jedenáct večer smaženou rybu, kterou jste „pomáhali“ lovit.