Moje nejkratší bruslení v životě (21. 3. 2015)

Včera jsme se domluvily s pár lidmi, že dnes odpoledne půjdeme bruslit, ale bohužel bylo asi +4°C a svítilo slunko, takže když jsme dorazili na kluziště, půjčili si brusle, vyšli ven, stoupli si na led …. a to bylo pro dnešek všechno, protože ten led byl tak rozmrzlý, že se na tom absolutně nedalo bruslit, takže jsme se hezky vrátili, dostali zpět peníze a šli aspoň na procházku do Lagerného sadu.

Řeka Tom.

Večer jsem šla ještě do Phoenixu, kde jsme se bavili o štěstí a úspěchu (teď někdy v týdnu prý byl mezinárodní den štěstí, tak proto). Docela mě pobavilo, že všichni kluci z Kazachstánu opakovali, že oni budou šťastní, když bude šťastná jejich rodina. Zajímalo by mě, jestli si fakt myslí, že to je to jediné, co potřebují ke štěstí, anebo to řekli jen proto, že to řekl první z nich, který taky umí nejlíp anglicky.

Naše společné dílo na téma štěstí.

Večer jsem se stavila u Tondy na pokoji, abych mu vrátila kopr, který mi ještě zbyl z české prezentace a Tonda se mě zeptal, jestli mám na dnešní večer nějaké plány a jelikož jsem neměla, tak jsem s ním nakonec vyrazila přespat do chaty, která patří paraglidistům, se kterýma Tonda létá. Maršrutkou jsme dojeli do vesnice Loskutovo a odtud už jsme šli pěšky. Jelikož už bylo asi deset večer, tak byla tma, jak pytli a my jsme si vesele vykračovali bez jakékoli baterky zasněženým lesem, přes nějakou vesnici, do kopce a po asi půl hodině jsme dorazili do chaty. Pro mě to byla tak trochu stezka odvahy, protože jsme cestou potkali pár neuvázaných psů (ploty jsou docela na nic, když je víc jak metr sněhu), kteří nás museli patřičně vyprovodit svým štěkáním. Ono to takhle asi nezní tak strašně, ale být tam sama, tak asi neprojdu.

Časem dorazili i ostatní, takže jsme se navečeřeli, zahráli si pár her a někdy hodně pozdě v noci jsme šli spát.

Chatka paraglidistů.