Cesta na severovýchod

Ufff. Tak jsem se zase po fakt hodně dlouhé době vyspala. A ráno jsem ještě dostala obrovskou snídani od Yoko. Skvělý začátek nového dne, ani se mi nechce odjíždět. Yoko mě vyprovodila až na Tokyo Station, kde jsme se potom asi na půl hodiny ztratily a teprve až když Yoko zavolala Joshimu, tak si uvědomila, kde vlastně jsme. A přitom Yoko se v Tokyu narodila a Joshi ne. Nakonec jsme autobus našli a rozloučily jsme se. Na letišti jsem se ještě snažila utratit poslední zbytky jenů (ať žije McDonald!) a cestou mě ještě zastavily asi tři skupinky studentů středních škol, kteří měli za úkol vyzpovídat cizince (moc nás tam nebylo a já jsem ještě ke všemu byla jeden z mála cizinců, který byl ochotný si povídat). Ptali se mě na to, jak se mi líbí v Japonsku, jaké jsem navštívila památky a jaké jsem ochutnala jídlo. Samozřejmě v angličtině. No a pak už jsem odletěla z Japonska do Vladivostoku a z Vladivostoku do Novosibirsku. Asi byly nějaké sluneční erupce nebo c...

Dneska jsme vstali hezky v 5:30, protože jsme museli vyprovodit zbytek rodiny na letiště. Já jsem měla to štěstí, že jsem společně s Cyrilem a Jirkou spala u Mogiů (rodiče Mikako), takže jsme dostali výbornou snídani – to se člověku hned vstává mnohem lépe. Na hlavním nádraží v Tokyu jsem se já a Yoko s ostatními rozloučila, protože dál už s nimi jel jen Joshi. Tak jsme jim zamávali, utřeli slzičky (jako na svatbě brečela jen Markéta a teď jsme s Yoko brečeli obě dvě). Moc emocí naráz asi. S Yoko jsme se vyrazili podívat do císařských zahrad a vymýšleli jsme plán na dnešní den. Zatím bylo ještě moc brzo, ale poté co jsme obešli celé zahrady a nakoupili nějaké sešity a nálepky s motivem shinkansenu (Jenda to nestihl a já jsem nejlepší sestra na světě), tak už byl tak akorát čas na to, abychom vyjeli na prohlídku Tokya. Do autobusu s námi nasedlo spousta Korejců a Japonců. Já jsem byla jediný turista z Evropy. Cestou jsme viděly T...

Jelikož jsem včera hodně oslavovala, tak jsem dneska vstala až někdy po obědě. A protože zítra odjíždí zbytek mojí rodiny do Čech, tak jsme se museli sbalit, což bylo hodně náročný, vzhledem k tomu, kolik nás bylo a kolik jsme měli místa v pokoji. Když už jsme konečně vyrazili do města, tak se nám ztratil Jenda – do dneška nepochopím, jak jsme se mohli minout, když jsme na něj čekali na ulici kousek od hotelu. Každopádně jsme vyrazili do centra Tokya na večeři do restaurace, která se specializuje na ryby. A to ve velkém. V restauraci byly bazénky plné ryb a dalších mořských potvor a hosté si tak mohli ulovit vlastní večeři. Akorát jste si museli dát pozor na to, kterou rybu lovíte, protože některé byly drahé. Cyril nám nakonec taky ulovil jednu rybu a byla moc dobrá. Celá večeře byla taková jedna velká ochutnávka, protože jsme si objednávali jídlo dohromady a každý si pak vzal jenom malinkatou porci. Takže jsme měli několik druhů sushi, smažené krevety, těstoviny se ...

A konečně je tady ta událost, kvůli které jsme sem všichni vlastně přijeli! Tonda a Mikako se berou! Moc se mi to nechce rozepisovat, tak jen zkratkovitě vypíšu těch pár nejvtipnějších a nejzajímavějších věcí. Svatba se konala v kostele, který stojí vedle nemocnice, takže místní kněz i věřící byli nadšení, že se zde bude slavit svatba, protože normálně se konají jen pohřby. Mikako s tatínkem se nějak špatně domluvili se zpěváky, takže když už hodně dlouho Mikako nepřicházela (ale jako fakt hodně dlouho), tak Tonda začal strašně nervózně zírat na dveře a vyhlížet Mikako (viz foto). První manželský polibek byl taky vtipný – Mikako v záplavě závoje a vlasů a pořád mnohem menší než Tonda (i když měla asi 12 cm štekle).   Na svatebčany jsme házeli rýži, ale mnohem víc se všem potom líbilo panákování slivovice a jezení koláčků na počest novomanželů. Ta slivovice vyhrála na plně čáře. A všem moc chutnala. (teda, mám pocit, že jsme tam měli víc druhů tekutého ovoce, a...

Tak dneska jsem poprvé viděla rodiče Mikako – Joshiho a Yoko. Joshi vzal mé mladší sourozence na výstavu One Piece a my jsme vyrazili s Yoko do čtvrti Ginza. To je taková naše Pařížská. Ginza je jedna z nejstarších dochovaných čtvrtí Tokya a najdete tam všechny luxusní obchody. Také je tam divadlo kabuki (jedna ze tří tradičních forem japonského divadla), kam jsme se chtěli jít podívat na představení, ale nakonec jsme to nestihli (tak příště). Protože se divadlo hraje ve staré japonštině (Yoko říkala, že tomu dost často sama nerozumí), tak je spousta představení velice krátkých – například na 20, 30 minut. Na oběd jsme zamířili do jedné z místních restaurací. Fun fact - většina restaurací má ve vitríně umělé napodobeniny toho, co si u nich můžete dát. Divadlo kabuki v Ginze. Po obědě jsme šli do muzea o historii Tokya, kde jsme se potkali se zbytkem rodiny. O tom asi není moc co psát, bylo to zajímavé, ale radši se koukněte na fotky. Když už muzeum zaví...

Když už začalo svítat, tak jsem se nemohla vynadívat na hory, které jsem viděla pod námi. Po tomhle pohledu už se mi hodně stýskalo - okolí Tomsku je jedna velká placka. A konečně jsme přistáli ve Vladivostoku! Tam jsem si pár hodin počkala na další letadlo. Na pasové kontrole si se mnou paní úřednice strašně chtěla povídat, protože jsem z Čech a ona byla kdysi dávno v Česku (ale už jsem zapomněla kde). Teda, ono je Česko v Rusku hodně oblíbené a spousta lidí vám hned začne vyprávět o tom, jak byli v Praze a jak tam bylo hezky (nebo aspoň znají někoho, kdo tam byl). Na letišti ve Vladivostoku. Cesta z Vladivostoku do Tokya už byla kraťoulinká – letěli jsme asi hodinu a půl a z toho asi půl hodiny už jen kroužíte nad Tokyem. Následně přistáváte těsně nad nějakou dálnicí - je tu fakt málo místa.  Na letišti jsem musela vyplnit nějaké papíry, což jsem naštěstí zvládla docela rychle díky předchozí přípravě s Tondou, a tak jsem prolezla im...

Proč všechno nedělat na poslední chvíli, že? Ale tentokrát to nebyla moje chyba. Můj koordinátor na katedře věděl, že odjíždím na týden pryč už asi dva měsíce dopředu, ale stejně mi asi dva dny před odjezdem napsal, jestli nechci ve spolupráci s jednou doktorandkou napsat článek na konferenci. Jako proč ne. Takže jsem se naivně těšila, že se třeba ještě v říjnu znovu podívám do Tomsku (kdy se tahleta konference má konat), ale článek nakonec odprezentuje někdo jiný. Ale protože se měl článek odevzdávat asi týden a půl potom, co se vrátím z Japonska, tak jsem se musela ještě dneska ráno sejít s těmi lidmi, se kterými budu psát článek. Takže to bylo takové trochu hektické ráno. A po obědě už jsem odešla s koleje na autobus do Novosibirsku. Po asi 5 hodinách v maršrutce (Novosibirsk je od nás vzdálen 260 km, tak si spočítejte, jakou superrychlostí jsme celou dobu jeli – a to nebyli žádné zácpy a problémy po cestě). Novosibirsk jsem viděla jen přes okýnko, ...